Tuhle báseň, jak jistě poznáte, píšu sám o sobě, protože jsem zjistil, že mých několik posledních měsíců štěstí, až tak šťastné nebyly. Chtěl bych poděkovat jedné neznámé holčině, kterou jsem se v básni inspiroval.
Štěstí prožívám,
ale i smutek mám,
nevím, čím to jest,
ale působí to bolest.
S přáteli je mi fajn,
ale nemají ani šajn,
že bez nich troska jsem,
a štěstí mám s nimi jen.
Při večerech zvláště,
chyte mě amok záště,
když sám v posteli ležím,
a zapomenout se snažím.
Na tu holku mladou,
teď mnou bývalou,
když spolu byli jsme,
a moc milovali se.
Občas na ní myslím,
a pak ale zjistím,
že jsme se trápili,
a proto se rozešli.
Potřebuji jinou,
holku krásnou milou,
co by mě ráda měla,
a šťastná se mnou byla.
Jednu krásnou vidím,
vedle ní v autobuse sedím,
já jí ale neoslovím,
to jistě vím.
V modrém světle její tvář,
a za ní hvězdiček zář,
dělá jí to líbeznou,
holkou kouzelnou.
Jakmile odešla,
chvíle nadešla,
kdy se smutek vrátil,
a já chuť života ztratil.
A takto já přežívám,
různé chvilky mám,
stále hledám tu pravou,
holku pro mě zlatou.
přidáno: 3.listopadu 2010